den 01. 01. 2025
autor: Petr Stančík
Jako první tady chodili po dvou draci. Dnes se jim říká dinosauři, ale ve skutečnosti to byli draci. Než spadl kus, pak přišla dlouhá zima a draci byli fuč. Potom se zase dlouho chodilo po čtyřech, dokud se neobjevili první lidé. Dobře vzpomínám, jak poblíž ulovili mamuta a hned si ho taky opekli. Mlaskání se travnatou stepí rozléhalo široko daleko. Lovci se u mě ale nikdy dlouho nezdrželi - sotva jim vytrávilo, táhli zas dál. Jenže pak se oteplilo a před necelými osmi tisíci roků se tu usadili první zemědělci. Moje rodná hrouda je totiž velice úrodná fluvizemě modální, o čemž tenkrát ovšem nikdo neměl ani páru. První opravdoví Hradečáci byli lidé kultury nálevkovitých pohárů. Žádní nálevkové ani ulejváci, naopak pořádní pracanti – jenom s kamennými nástroji káceli stromy, orali pole, postavili si u mě hradiště chráněné dřevěnou palisádou a rovněž nejdelší pravěkou pohřební mohylu v Evropě - měřila skoro dvě stě metrů.
Dobu kamennou vystřídala doba bronzová a zdejší lidé únětické kultury tak zbohatli, že si tu na lepší časy zakopali do země přes šedesát zbrusu nových bronzových seker. Ten poklad si ale nikdy nevyzvedli, takže buď zapomněli, umřeli, nebo se z nich stali první hradečtí Votroci. Jakmile nastala doba železná, práce šla hned líp od ruky. A taky válčení. Jen pár století poté se tu objevili Keltové z kmene Bójú, kteří sem přinesli semena ječmene a taky umění vařit pivo, tudíž založili první hradecký pivovar. Někdy kolem roku nula, který nikdy nebyl, Bójové bójovali s germánským kmenem Markomanů, ale Markomani vyhráli a zabrali si to tady pro sebe. Oni ti Markomaní byli pěkní narkomani, před bitvou žvýkali muchomůrky červené, načež v rauši kolem sebe mlátili jako šílení. Vzápětí propuklo stěhování národů a to vám byl takový zmatek, že mít hlavu, tak by mi z toho šla kolem. Nakonec sem dorazili Slované, zprvu bez oficiálního pojmenování, dokud z nich kníže Boleslav Ukrutný neudělal Východočechy. To už tady bylo pořádně rušno, protože kolem mě vedla obchodní stezka z Krakova do Prahy.
Za vlády Přemysla Otakara I. se Hradec stal královským městem. Zakládací listinu sežraly myši, takže už nikdo neví, kdy přesně to bylo, nejstarší zachovaný záznam o Hradci je až z roku 1225. Tou dobou tu taky postavili královský hrad v gotickém slohu, z něhož se do dnešních dnů zachovala jen hospoda Na Hradě. Další král Václav II. město ustanovil za věno českým královnám, které jako vdovy dožívaly na zdejším hradě, to aby nemluvily do domácnosti novým královnám v Praze. Od té doby Hradec nese přívlastek „paní králové“. Nebylo to samozřejmě zadarmo, jako věnné město musel Hradec kromě daní taky zásobovat královskou kuchyni bažanty. Eliška Rejčka byla dvojnásobná královna – česká i polská, i dvojitá vdova - po králích Václavu II. i Rudolfu Habsburském. Po smrti druhého chotě se Eliška nastěhovala do svého Hradce, kde na Velkém náměstí založila chrám svatého Ducha. Protože tady po Markomanech nezůstal kámen na kameni, stavěli ji z cihel.
Ve vrcholném středověku byl Hradec Králové hned po Praze druhým nejpřednějším městem celého Království českého, heč, Plzni! Brzy nato vypukly husitské bouře, a Hradec se přidal na stranu kalicha. Roku 1424 zde do svatého Ducha pohřbili slavného vojevůdce Jana Žižku z Trocnova, ten se tu ale nedochoval, kus jeho lebky dnes leží v Čáslavi. Za Jiřího z Poděbrad Hradec vzkvétal a navíc mu král daroval svůj monogram G do znaku, hláska „j“ se tehdy totiž psala písmenem „g“. Roku 1508 místní zvonař Ondřej Žáček odlil zvon Augustin, tehdy druhý největší v celých Čechách. Pro něj vedle chrámu postavili renesanční Bílou věž, dnes však značně zčernalou. Příznivý horoskop nebeských těles pro založení věže vypočítal slavný královéhradecký rodák, astrolog a matematik Cyprián Lvovický ze Lvovic. Třicetiletá válka pro město znamenalo pohromu, co nepobrali císařští, to ukradli Švédové, žírná a lidnatá předměstí zpustla.
Léta Páně 1664 v Hradci Králové založili nové biskupství a ve městě se rozmohli jezuité. Od severu se sem sulcovali Prušáci, takže se Josef II. naštval, a Hradec Králové, chybně přeložený do němčiny jako Königgrätz (namísto správného Königingrätz), přestavěl na pevnost. Předměstí byla zbořena, lidé vystěhováni. Prušáci ale nebyli padlí na hlavu, to by se totiž zapíchli piklhaubnou do země, takže nedobytnou pevnost Königgrätz nikdy nedobývali. Ani roku 1866, kdy kousek odsud Rakousko s Pruskem prohrálo válku. To už v Hradci Králové dva roky hrála prim první česká továrna na piána, pianina, harmonia a varhany Antonína Petrofa, brzy největší v celém Rakousko-uherském mocnářství.
Dobýt královéhradecké hradby se podařilo až zevnitř - roku 1893 náměstkovi purkmistra Ladislavu Janu Pospíšilovi. Jakmile tenkrát Pospíšil zrušení hradecké pevnosti oznámil na zasedání městské rady, vzápětí ho ranila mrtvice. Na pomníku pod hradbami ale stojí ještě živý. Osvobození z pout hradebních přineslo Hradci nový rozkvět. Navíc dubnu 1899 při těžbě hlíny pro cihelnu ve Svobodných Dvorech dělníci vykopali zbytky té pravěké hostiny, skoro celou mamutí kostru a v ní pazourkový nůž. Zírat na chobotnatce sem přijížděli vědci i zvědavci z celé monarchie, v hostinci Na Hradě tenkrát turistům vařili mamutí guláš. Na hradeckém gymnasiu začátkem dvacátého století studoval Karel Čapek, nešťastně se tu zamiloval do spolužačky Anielky a nakonec ho vyloučili za účast v tajném spolku. V letech 1909 až 1913 na Eliščině nábřeží vyrostlo městské muzeum, vrcholné dílo architekta Jana Kotěry a české moderny vůbec. A ve stejné době i přepůvabná vodní elektrárna na jezu Hučák architekta Františka Sandera, proslulého přestavbou pražské pivnice U Fleků.
Kolem se přehnala světová válka a po ní přišla Československá republika, obě první toho jména. Hradec Králové se proměnil v Salón republiky pod urbanistickou taktovkou Josefa Gočára. Skutečnou raritou je kostel Božského srdce Páně poblíž hlavního nádraží, postavený sice ve stroze funkcionalistickém stylu ze železobetonu, avšak s novorománským hlavním oltářem z kararského mramoru, původně tesaným pro chrám rakousko-uherského válečného námořnictva v přístavu Pula.
Po druhé světové válce nastoupili komunisté, kteří bývalý Salón republiky zavšivili paneláky a po legendárním koncertu v roce 1983 tady zakázali kapelu Pražský výběr. Normalizační šeď naštěstí zpestřovalo světoznámé loutkové divadlo Drak. Svěží vítr sametové revoluce odvál z města zatuchlinu. Hradec Králové se stal městem mezinárodních divadelních festivalů Regiony i neméně mezinárodních hudebních festivalů Jazz Goes to Town.
Nové tisíciletí Hradec přivítal rekonstrukcí zaniklého pivovaru na administrativní centrum královéhradeckého kraje, novým Terminálem hromadné dopravy i hypermoderní budovou Studijní a vědecké knihovny na rohu ulic Hradecké a U Přívozu. Doslova na zelené louce kousek od mého rozkročení vyrostl působivý Kampus Univerzity Hradec Králové.
Jako první tady chodili po dvou draci, ale dnes by to tady rozhodně nepoznali.
Mně můžete věřit, já totiž u toho všeho byl, jsem a budu.
Váš soutok Labe s Orlicí
